Další den jsme si řekli dáme si něco odpočinkového a Černá hora vypadala jako ideální počin po náročném dni na Slezském sedle.

Tento vrchol jsme také zvolili z nostalgických důvodu návštěvy Jánských lázní, ve kterých se jako náctiletá léčila Matyho babička z obrny.

Asi vám nepovím nic nového, spletl jsem se  a to hodně ! Na druhou stranu mě to donutilo více vnímat vrstevnice v mapě, cesta byla strašná!

Nebýt sněhu, asi by to bylo jednodušší, ale i tak dost náročný výstup. Po prohlídce lázní jsme započali výstup z parkoviště u stezky korunami stromů.

Brzy po započetí výstupu nás rychlejší turista varoval, že si pěkně máknem, ale my se nelekneme vlka nic. Nebudeme si nic nalhávat byla to opět dřina a zledovatělá cesta si nechala zaplatit každý jeden krok.

Místy byla cesta tak strmá, že jsem strhával nesmeky z bot a ani místní fauna s obdivem sledující dva blázny co se škrábou do kopce nic nepřidala na tom, že jsme uvažovali o předčasném návratu. Nahoru to byl problém, ale obával jsem se cesty dolů. Kdyby mi jen jednou ujela noha nezastaví nás nic měkčího než kmeny stromů.

Na veškeré příkoří uštědřené matkou přírodou jsme zapomněli v momentě dosažení vrcholu. Bohužel i zde bylo vše uzavřené a tak nezbilo nic než se převlékat v -4 ºC , rychlá svačinka a hurá dolů, ale hlavně opatrně.

Dolů to šlo stejně pomalu jako nahoru, ale zvládli jsme to ve zdraví a oběd pod stezkou v korunách stromů v podobě svíčkové nám oběma bodnul.

Trasa je krátká, ale náročná, jde o ty panoramata. Za lepšího počasí to musí být nádhera a my si to užili i když počasí úplně nepřálo.