Poslední den v Krkonoších byl korunován velikým neúspěchem.

Když jsme sem jeli měli jsme jasný plán a dané trasy,ale taky mimo to tři cíle bez kterých jsme nesměli odjet domů.

Cíl číslo 3. Ještěd

               2. Labská bouda

               1. a tím nejdůležitějším byla Sněžka.

Bylo nám jasné že se na ní asi nedostaneme, protože jediná přístupová cesta kterou bychom mohli jet, cca dva kilometry před vrcholem, je až do května uzavřená, ale řekli jsme si že to riskneme. Bohužel jsme ale netušili do čeho jdeme.

Věděl jsem že to bude náročné, ale toto překonalo všechny moje očekávání.

Hned na začátku jsme museli několikrát změnit trasu, protože ta původní prostě nešla vyjet a i ta náhradní byla brutální.

První čtyři kilometry jsme šli dvě a půl hodiny , následovala přestávka, kdy Matýsek snědl všechny naše zásoby ( asi byl bobanek taky pěkně vyždímaný).

Dalších 300 m jsme šli půl hodiny stylem deset metrů pauza.

Dále už to celkem šlo, ale pořád dřina.

Na Rozcestí před Výrovkou, jsme si dali pauzu a já polévku protože jsem hlady šilhal ( půlku mi opět snědl Maty) a byly dvě hodiny odpoledne.

Do cíle, který se změnil na Luční boudu nám chyběly čtyři kilometry a když jsem viděl co nás čeká potupně jsme to otočili a vydali se na cestu zpět.

Pokračovat by znamenalo dřít se v rozbředlém sněhu a to i přes široké pneu nebylo možné a hlavně jsem už byl natolik vyčerpaný že bych to šel další tři hodiny a vraceli bychom se po tmě. Celkem jsme ušli směrem nahoru 8 km a trvalo to pět hodin, dolů pak 1,5 h. Inu milá Sněžko tak zase někdy, ale určitě ne když budeš pod sněhem. Příště to musíme zkusit jinak.

Celkem trasa náročná a to jsme nedošli až nahoru, s vozíkem téměř nemožné, leda s početnou partou pomocníků.